ČMU a výchozí stav – náš boj začíná

Mladí lidé se nezajímají o umění. Nějak instinktivně tuší, že několik století staré obrazy mají určitou historickou hodnotu, ale domů by je nechtěli. S moderním uměním je to ještě horší. Často je ošklivé, nesrozumitelné nebo nudné. S výjimkou sprejerů mají minimální sympatie k výtvarnému umění a neznají nikoho, kdo by kvalitně tvořil a sbíral regionální či mezinárodní úspěchy.

Není se čemu divit. Odmalička je válcují reklamy, telenovely a když náhodou zabloudí do muzea nebo galerie, vidí tam samé $*@čky. Jejich rodiče na ně nemají čas, nejezdí s nimi na umělecké veletrhy a umění nesbírají. Jediné okamžiky štěstí tak dnešní mladí zažívají intoxikovaní na hudebních fesťácích nebo ve společnosti počítače u her nebo sociálních sítí.

Studenti akademie umění mají od začátku vymývaný mozek a není divu, že jsou současní čeští umělci ve světové tvorbě naprosto marginální a neschopní se prosadit. Česká umělecká scéna je pak zvenčí viděna jako provinční a do sebe zahleděná. Na zahraničních veletrzích je občas možné nalézt slovenské nebo třeba i rumunské galerie, ale Češi všude chybí.

Studenti a zejména studentky, které svým profesorům lezou do řiti a chodí po škole „na pivečko“ a „na vínečko“ pak mají výstavy na úkor jejich spolužáků, kteří mají vlastní hrdost a s panem učitelem si třeba dovolí nesouhlasit.

Mezi Čechy byli vynikající fotografové, sochaři i malíři. Už jsou všichni mrtví. Škréta, Kupka, Mucha, Gutfreund, Sudek. Poslední z nich umřel před 35 lety. A od té doby nic? Ba ne, jsou tu přece Saudek (už mu bylo 76 let, proslavil se v USA), Dokoupil (svého úspěchu dosáhl v Německu) nebo Jetelová (už 25 let žije v Německu). Krásný příklad toho, jak české prostředí hnije. Kolik českých žijících autorů se prodává v aukčních síních, které hrají ve světě první ligu (Christie’s a Sotheby’s)?

Primární ani sekundární trh moderního umění zde nefunguje. Zbohatlíci si raději koupí zlatý řetěz nebo Ferrarri než aby investovali do uměleckého díla nebo podpořili nějakou instituci, jak bývá jinde zvykem.

Když chce mladý umělec uspořádat výstavu svých abstraktních fotografií na Václavském náměstí v Praze, kterou si nejen sám zaplatí, ale odvede městu i nemalý poplatek, musí v žádosti uvést svá soukromá data, jako je číslo bankovního účtu nebo je mu bez vysvětlení okopírována občanka. Poté jsou mu kladeny překážky, úředníkům není možné se dovolat a rozhodují tak dlouho, až výstavu kompletně znemožní.

Kamarádíčci napojení na systém parazitují na grantech pro kulturu a pěkně si mlaskají na veřejných penězích. I mladý člověk, který nepracuje, jim bohužel přispívá svými daněmi. Např. z nového iPodu za 12.000,- dostane stát okamžitě 2.000,- na DPH, dále pak sociální pojištění a daně stržené z platu zaměstnance prodejny a daň ze zisku vytvořeného prodejcem, případně ještě daň z dividendy pro majitele firmy. Každý z nás je tedy chtě nechtě sponzorem neschopných ministrů kultury, ředitelů galerií, rektorů uměleckých škol atd. Za své peníze musíme požadovat kvalitu a výsledky, které za celou historii České republiky nebyly dodány!!!

V tomto úvodu jsem se dotkl spousty ožehavých témat. V následujících článcích se jim budu věnovat podrobněji.